Zážitky z natáčení - Lovci hlav (2011)

Protože se množí dotazy na natáčení snímku Lovci hlav v souvislosti s působením našeho Zupaye v tomto filmu, rozhodla jsem se zde popsat pár „zážitků z natáčení“.

Nejprve je třeba zmínit, že zásluhu na hladkém průběhu natáčení mají zejména zúčastnění herci, kteří přišli se psem do kontaktu – bezprostřednost, s jakou k Zupayovi přistupovali a bezmezná důvěra v to, že by jim pes přece „opravdu“ nic neudělal, byly rozhodujícím faktorem. Nedokážu si představit, že by se herec, se kterým měl pes spolupracovat, bál. Vtipálek Zupay by ho roznesl na tlapkách… Byl v době natáčení prakticky ještě milé štěně a jeho velká sebedůvěra mu velela chovat se jako doma, i když šlo o velmi neobvyklé situace, ale pokud se přirozeně nechovaly i osoby kolem něj, míval tendence si z nich tropit žerty, děsit je nenadálým blafnutím a podobně…

Než jsme se do Norska probojovali, absolvovali jsme bezčetné administrativní náležitosti, protože v Norsku je argentinská doga zakázaným plemenem. Štosy papírů vyřizovaných půl roku dopředu i den před odjezdem byly nekonečné, ale nakonec jsme přece jen zdárně odrazili od břehů vlasti a vydali se na cestu. Podotýkám, že nás samozřejmě doprovázel i Alberto, takže veškeré administrativní náležitosti se týkaly i jeho – zkrátka fascikl zvící průměrně vzrostlého štěněte argentiny.

Samotné natáčení provázel pouze jediný konflikt, když se jeden z filmařů pokusil sdělit herci stojícímu vedle mě a Zupaye poněkud prudkým způsobem své požadavky. No chápejte, když se ke mně blížil chlapík, který rozhazoval rukama a ječel, nemohlo to dopadnou dobře… Ale naštěstí nedošlo k „fyzickému kontaktu“, jen byly upraveny instrukce pro následující natáčecí dny, které nabádaly veškerý personál na „place“ dbát maximální opatrnosti, pokud se přibližuje ke psovi, nedělat prudké pohyby a nezvyšovat hlas.

Jinak celé natáčení probíhalo v naprosté pohodě, Zupay spolupracoval jako naprostý profík, ochotně opakoval scény, neztrácel náladu ani elán, prostě se tím vším dobře bavil a protože panička řekla, dělal ty srandovní věci znovu a znovu.

Natáčení první scény, ve které se objeví „na plátně“ mu bylo kapánek nepříjemné, protože na něj pořád nějaký rošťák lil hektolitry vody. Ve scéně mělo pršet a tak jsme byli všichni hojně zavlažováni z hadic a to Zupay nerad. Když přišlo na to, aby vystoupil ze zadních dveří auta, všechno bylo v pořádku do okamžiku, než zjistil, že venku „prší“ – prostě se zhnuseně rozhlédnul a hupnul zpátky, což tak úplně nekorespondovalo se scénářem, ale zato vyvolalo smích a nadšený potlesk štábu, jaký je to chytrý pes. Nakonec se nechal přesvědčit, aby s tím hodným pánem, co mu visí na vodítku, popošel žádaným směrem, takže se mohlo pokračovat.

Naopak velmi zábavnou shledal druhou scénu, kdy se s tím strejdou na vodítku krade kolem chaty, ve které se asi schovává nějaké děsné tajemství. A protože je Zupay zvědavý pejsek, neskutečně se těšil na tu srandu, která ho asi čeká uvnitř, a tak pořád mával ocáskem – což taky jaksi nebylo úplně žádoucí a poněkud tím pokazil dojem „zabijáka“. Ale co naděláte, je to pořád lepší, než aby se rozhodl, že ten pán vedle něj k němu nepatří a tudíž není jediný důvod s ním kamkoliv chodit.

Fakt, že by měl herce pustit prvního do dveří chaty, kde se skrývá ono tajemství, Zupay prostě odmítl akceptovat. Scénář nescénář, jakmile se prozkoumává objekt, pes chodí první, to ví přece každé malé štěně, takže chudák herec neměl šanci. Ale naštěstí se nám podařilo vysvětlit režisérovi, že z taktického hlediska je to tak správně, takže i tato scéna vlastně byla natočena bez potíží.

Ty nastaly v okamžiku, kdy pes vyjde s hercem z chaty, oba se rozhlédnou a pak se vydají směrem ke kadibudce, ve které se skrývá „lump“. Což o to, s rozhlížením problém nebyl, Zupay je skutečně velmi zvídavá bytůstka, takže pokaždé, když se natáčení této scény opakovalo a on z chaty s hercem vyšel, se prostě sám od sebe rozhlédl, jestli se za těch pár vteřin, co byl uvnitř, něco náhodou nezměnilo. Trošičku horší to ovšem bylo s oním přesunem ke kadibudce (má ta věc vlastně nějaký název, který by nezněl  tak srandovně?). Víte jak jsem říkala, že „pršlo“? Důsledkem tohoto umělého deště byl značně rozmáčený a kluzký povrch, po kterém se měl pes s hercem přesouvat tak, že pes „stopuje“ a vede herce směrem, kde tuší padoucha. Jenže on je Zupay dost rozhodné povahy a nějaký pán bruslící za ním na špagátě ho nemůže zbrzdit v rychlém splnění povelu paničky, která ho volá. Asi tušíte, jak to několikrát dopadlo… Zbytek této scény – vstup do budky a nakouknutí do onoho otvoru - už byl jen otázkou výše zmiňované zvědavosti a proběhl naprosto hladce.

Největší srandu jsme si ovšem užili při natáčení scény poslední, ve které je to nebožátko brutálně zavražděno. Rozštěkat psa mezi vraty bylo to nejmenší, stačil figurant uvnitř, složitější už bylo ho tam udržet. Chlapík venku měl s tím tenkým lankem, na kterém byl Zupay uvázaný, co dělat… Následovalo vyběhnutí a skok, což šlo samo – prostě jsme psa pustili a bylo to.

Samotný náskok na herce a souboj na zemi byl potom nejobávanější scénou ze strany štábu, ale já jsem v tom zase až takový problém nespatřovala. Samozřejmě nic nebylo „vážně“, nedokážu si představit že bychom psa naštvali a pak se spoléhali, že se trefí do nějakého ochranného prvku v kostýmu herce, to prostě nešlo. Pes skákal na balonek, který herec přes rameno držel za šňůrku a musím říct, že se tím skvěle bavil, zejména proto, že toho prima strejdu, který si s ním tak obětavě pořád dokola hrál, většinou sejmul na zem (na žíněnky - vzhledem k tomu, že pes i herec vážili zhruba stejně s tím bylo jaksi počítáno). Souboj na zemi byl potom rovněž otázkou přetahování o balonek. A ty rány pěstí do hlavy? Kdepak, to už by bylo na Zupaye moc, ty schytala loutka za tím účelem podle Zupaye vyrobená. A musím říct, že fantasticky! Kdyby se mi to povalovalo doma, asi bych měla občas dojem, že ten pes je nějak podezřele hodný, než by mi to došlo.

No a potom následoval už jen náskok na herce zepředu, který byl zakončen otočkou, v níž je pes naražen na bodáky traktoru. Samozřejmě nabodnuta byla opět chudinka loutka, která za Zupaye schytala veškeré ubližování a náskok byl dílem balonku. Jen ta otočka, ta nám šla trošku ztuha, protože trefit to tak, abyste psa ve skoku vychýlili do požadovaného směru, to už vyžaduje trošku cviku, zejména když na vás neskáče normální pes, ale nedšené tele, které se do toho vrhá plnou vahou a veškerou silou. Nicméně po několika pokusech se zdařilo i to a my jsme měli hotovo a mohli se vydat na cestu domů.

Ochota, s jakou Zupay opakoval všechny scény a suverenita, se kterou to v náročném prostředí plném dýmu, cizích lidí a techniky dělal, svědčí o neskutečně pevných nervech a vyrovnané povaze té mojí filmové hvězdy. A co se týče zvěstí, které kolovaly na internetu, že při natáčení vzhledem k přítomnosti „nebezpečného“ psa musela být neustále přítomna záchranka a veterinář, tak to je pravda. Vyžadovaly to podmínky, za kterých jsme psy do země vůbec směli přivézt. Ale Zupayovi při natáčení nebyl zkřiven jediný chloupek na těle, takže nic z toho jsme neštěstí nepotřebovali. Jo a těm lidem okolo se až na pár modřin asi taky nic nestalo :-)

Dnes je Zupay služebním psem působícím v hlídkové službě Městské policie hl. m. Prahy, důstojný a impozantní, přejímající veškerou zodpovědnost za bezpečí svého psovoda. Ale něco vám povím – pro mě je to pořád stejné „štěně“ jako tenkrát. Milý a vždycky dobře naladěný vtipálek, který mi bezmezně věří. Z každého jeho pohledu kouká takový bezuzdný optimismus a přesvědčení, že všechno na světě je bezva, až nad tím zůstává rozum stát a – teď mi promiňte ten kýč – srdce opravdu zaplesá. Mít takového psa je balzámem na nervy (nepopírám, že člověk by ho nejradši někdy zabil). Je mi ctí být jeho psovodem…