Přístup veterináře podruhé

 

Při aktualizaci webových stránek naší chovatelské stanice jsem narazila na článek „Nová zkušenost s přístupem veterináře“, který jsem napsala přibližně před rokem. Od té doby uběhlo mnoho vody a hodně se toho přihodilo a já jsem usoudila, že by k veterinární ordinaci Altavet bylo více než fér, abych zmínila i události následujícího období.

První polovina roku 2011 nám přinášela jen běžné zdravotní problémy a drobná zranění, vyžadující rutinní veterinární péči, kterou jsme podstupovali v ordinaci Altavet. Překvapením asi nebude, že jsme se tak trošku vyhýbali MVDr. Večerkové, jejíž přístup byl popsán právě ve zmíněném článku.

V září se ale věci začaly kazit… Zupay si pořídil jakéhosi „koka“, který mu okupoval krček (zevně) a byl léčen třítýdenní kůrou antibiotik, mazán různými podivnými mastičkami a neustále holen pro usnadnění léčby. V pořádku, vše jsme zvládli a Zupay se na Altavetu začínal pomaličku chovat jako doma. Všichni tamní ošetřující lékaři totiž rychle pochopili, že pokud se má Zupay chovat slušně, vyžaduje to striktní dodržování  určitých rituálů – nechat se zdvořile přivítat poté, co pes rozrazí dveře a nadšeně se vřítí do ordinace, potom ho pochválit jak je šikovný kluk a na závěr, a to prosím bez výjimek, vysolit všechny pamlsky, které se v ordinaci nacházejí. K nedorozumění došlo pouze jedinkrát, když jsme v ordinaci přepadli zbrusu nového člena týmu Altavet, který byl námi trošku zaskočen (no popravdě už jsme se tam jako doma asi začali chovat oba a na takové tornádo málokdy nepřipravená osoba reaguje bez protestů) a velmi pečlivě se se mnou snažil konzultovat náš problém. Já jsem ale přišla jen nechat Zupayovi oholit krk, aby léčba nastavená ostatními lékaři probíhala podle plánu a navíc jsem spěchala, a tak jsem asi úplně nepůsobila dojmem ustrašené paničky nemocného psíka. No prostě jsem pana doktora odbývala slovy „nic nepotřebuju, jen mu to oholte“, „jojo, léčíme to, nepotřebujeme nic“… Ale s tím se pan doktor vyrovnal, klobouk dolů. S čím se ovšem nevyrovnal Zupay byl fakt, že pan doktor nejevil nejmenší ochotu se důvěrně seznámit a, což byla skutečná lapálie, jaksi vynechal nejoblíbenější část ošetřování a nevydal Zupayovi veškeré dostupné pamlsky. To nebohé zvíře bylo tak zklamáno, že na pana doktora rázem zanevřelo. Dlužno podotknout, že ten statečný pan doktor za to opravdu nemůže, protože pohled na zvíře tak velké jako Zupay, které do ordinace bez okolků vpadne a podezřívavě si prohlíží toho cizáka, který tam dle jeho názoru nemá co dělat, by zacloumal s většinou běžných smrtelníků. Nicméně ta věcička, co pozlobila Zupayův krk, byla úspěšně vyléčena a my jsme se těšili, že po období antibiotik a tím pádem klidového režimu se zase vrhneme do aktivního života.

Ale nebylo nám přáno… V říjnu, jen pár dnů po dobrání léků na předchozí onemocnění, začal Zupay zvracet a evidentně se necítil dobře. A protože jsem v té chvíli nemohla navštívit „naší“ ordinaci, odvezla jsem psa na jinou renomovanou kliniku k vyšetření. Paní, nebo spíše slečna doktorka (ano, přesně tak to myslím…), na kterou jsme tam narazili, byla velice příjemná, ale nechala se zmást Zupayovým suverénním vystupováním a tím, že jsem potvrdila, že zvíře má chuť k jídlu. Ach, milí doktoři z naší ordinace, proč jen jsem vám byla nevěrná – vy byste nikdy nebrali na lehkou váhu mé tvrzení, že s tím psem vážně něco je. Vy přece dobře víte, že žrádlo mému Zupayouvi vyrazí z papuly až jedině zubatá a že když já řeknu „tohle je špatně“, prostě to tak je… Protože se Zupay projevoval velmi „zdravě“, je to zkrátka drsňák, tyhle věci na sobě nedává znát, ošetřující lékařka usoudila, že se jedná jen o podráždění trávícího ústrojí a chtěla nás vyšupajdit domů. Ale znáte ten pocit, že něco není v pořádku? To maličkaté nic v očích vašeho psa, co vidíte jen vy a co vám říká „konec srandy, tohle myslím vážně, je mi zle“? Tak ten mě přiměl k zoufalému úskoku a já jsem doktorce oznámila, že postrádám psí hračku. Popravdě jsem vlastně s podezřením na cizí těleso už psa přivezla, opravdu se mi to nechtělo líbit, ale nic jsem nepostrádala, to byla holá lež. Na základě tohoto mého tvrzení se lékařka nechala přesvědčit k podání kontrastní látky, která nám druhý den ráno na rentgenu skutečně přítomnost cizího tělesa ve střevech psa potvrdila. Doktorky mi bylo líto, opravdu byla moc milá, ale jakékoliv další zásahy jsem odmítla s tím, že veškeré potřebné kroky již provede náš ošetřující lékař. Zupaye jsem promptně převezla do veterinární ordinace Altavet, kde téhož dne odpoledne podstoupil operaci. Její podrobnosti můžete shlédnout na webových stránkách kliniky v sekci „zajímavé případy“ (http://www.altavet.cz/index.php?catid=13&blogid=1). Následná péče, která  byla marodovi na klinice poskytována, je takřka nepopsatelná. Vlídná a milá Zupayova nejoblíbenější „tetička“ MVDr. Pavlína Machová je prostě naše kouzelná víla, strážný anděl, který bděl nad Zupayem po celou dobu jeho hospitalizace a trpělivě snášel mé neustále bombardování dotazy na stav pejska. A právě v tomto období a díky přívětivému přístupu všech lidiček v Altavetu získal Zupay definitivně dojem, že veterinární ordinace je vlastně takové jeho letní sídlo, jakési lázně, kam si jezdí napravit zdraví a nechat se opečovávat, ale hlavně které mu prostě patří. Při každé další pooperační kontrole (vše naštěstí probíhalo bez komplikací) se tento jeho majetnický vztah projevoval v podobě pokusů vykázat osoby, které nepatří do „jeho týmu“, ven z čekárny i ordinace.

Ale jak to bylo dál. Na začátku listopadu byl již Zupay v domácí péči, vše se vyvíjelo dobře a já jsem si říkala, že snad už budeme mít klid. Ovšem pouze do té doby, než Zupíčkovi otekla zadní noha… Taky máte ten pocit, že to snad už nemůže být ani pravda? I já jsem ho měla... Po pokusech rozehnat hnisavý otok, který se nacházel mezi prsty, neinvazivní metodou, jsme museli přistoupit k další operaci, a to cca 3 týdny po operaci předchozí. Tady už se nedá mluvit o tom, že bych se jenom bála. Byla jsem na pokraji hysterického záchvatu, tak strašně mě děsily všechny ty věci, které se můžou přihodit. Ale i s tím se lékaři Altavet vyrovnali bez potíží.  Zupay šel domů ihned po operaci, při níž bylo oteklé místo otevřeno a vyčištěno, s nožičkou (dá se tomu vůbec u takhle velkého psa říkat ještě nožička?) zavázanou a ránou nezašitou, protože nebyla nalezena příčina problémů, pouze několik zrnek písku uvnitř rány. 

Ano, také jsem doufala, že tohle už snad bude opravdu konec. Ale rána krvácela. Pořád. A hodně. Opravdu hodně. Jezdila jsem se psem do ordinace denně, někdy i dvakrát. Na začátku to bylo celkem snesitelné, paní doktorka mi vysvětlila, že to krvácet bude a že je to dobře, protože se rána vyčistí. Ale tolik??? A pak  přišla scéna, které asi jen těžko uvěříte po mém předchozím pesimistickém článku o přístupu veterináře. Asi 3. den po operaci, nepamatuji si to přesně, jsem po dopoledním převazu Zupíka v pozdních večerních hodinách znovu přivezla do ordinace, protože z něj i přes veškeré obvazy a vatování při chůzi tekla krev. Ne jen nějaká ta šmouha na podlaze, se kterou se příčetný psovod dokáže vyrovnat, ale prostě mu přes převaz prosakovalo tolik krve, že z něj odkapávala a to už bylo na mou nervovou soustavu, která v poslední době prodělala tolik šoků, zkrátka moc. A právě přístup, se kterým jsem se toho dne setkala, to je ten, který má být zveřejněn, ne nějaké stížnosti na neochotu jednoho doktora. MVDr. Jiří Hejda a sestřička Tereza Nováková (ano, to je ta úžasná bytost, která zabránila „nedorozumění“ v situaci popsané prvním článkem) prostě „neřešili blbosti“. Zupaye mi pomohli položit na bok přímo na podlaze ordinace, mně dala sestřička pod kolena, na kterých jsem při držení psa klečela, deku, Zupayovi pod hlavu další, sama mu zalehla zadní část těla a držela poraněnou nohu a pan doktor si, bez komplexů z vlastní důležitosti a zcela bez zábran, sedl na zem a zašil psovi v otevřené ráně cévky, které způsobovaly ono ustavičné krvácení.

A tohle už je opravdu „happy end“. Rána se Zupayovi zahojila a žádné další maléry nás prozatím nepotkaly (honem zaklepat!).

A co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Celý tým veterinární ordinace Altavet (dnes již bez MVDr. Večerkové) naprosto naplňuje mé představy o tom, jak by taková služba měla fungovat. Sestřičky, kterým by ještě 14 dnů po hospitalizaci Zupaye každý věřil, že se staly obětí domácího násilí, vzhledem k modřinám, které jim pacient opakovaně způsobil náhubkem při venčení, skvělý MVDr. Jiří Hejda, bezprostřední a vnímavý k veškerým potřebám zvířete, a vše zaštiťující MVDr. Pavlína Machová, která si Zupaye v průběhu hospitalizace dokonce brala s sebou do ordinace, aby chudáček náhodou netrpěl osaměním v odkládacích boxech pro pooperační pacinty. Co víc k tomu dodat…

 

 

 

 

 

 

 
 

 

Photo by: 

Leptospiroza-design creative studio

www.leptospiroza.cz